Jak jsem se ztrácela ve svém vzteku a díky němu našla další část sama sebe.

Od podzimu do jara jsem procházela obdobím, kdy mě ovládal VZTEK. A nebyl to jen pocit podráždění nebo napětí – byly to časté, bouřlivé, někdy až nekontrolovatelné výbuchy. Stačila drobnost – jiný názor, nepohodlné téma, zakopnutí o gauč – a já explodovala 🤯.

Nejvíc to odnášel můj partner. Ten, kdo mi je nejblíž.

Vztek přicházel plíživě, já si ho nejprve vůbec nevšímala, ale mé okolí ano. Když mi to sdělili, nechápala jsem, o čem mluví, připadala jsem si v pohodě. To, že jsem víc protivná a nerudná jsem přisuzovala pošmournému podzimnímu počasí ☔.

Po Vánocích to ovšem nabralo pořádně na síle. Po "špatném" slovu od mého partnera přicházel můj amok. Křičela jsem, bouchala jsem do věcí a obhajovala se. Bylo to šílené. Teď, když se na to podívám z nadhledu, jsou to až groteskní scény. Ale tehdy nebyly…

Vztek jako výkřik z hloubky nesvobody

Zprvu po explozi jsem mu to dávala za vinu, že on může za to, jak se cítím, jaké silné emoce prožívám a ptala se, proč mi to dělá. Až když bouře přešla, jsem začala situaci analyzovat klidnější hlavou. Začala jsem se ptát:

• Co se vlastně stalo?
• Proč mě to tak rozrušilo?
• Co jsem v tu chvíli opravdu cítila?
• Jakou potřebu jsem měla, ale neuměla ji vyjádřit?

A VŽDY jsem došla k tomu, že to není o něm, ale o mně. Nechápala jsem, proč reaguju tak přehnaně, co se uvnitř mě děje. Věděla jsem, že ten vztek je "přes míru", ale nedokázala jsem ho zastavit⚡.

Výbuchy byly zoufalým voláním mého těla a duše. Nešlo o slova, o gauč. Nešlo o partnera. Šlo o staré rány, nevyřčené potřeby a emoce, které jsem dlouho potlačovala – a ony si konečně našly cestu ven.

Po těchto uvědoměních se začaly dít změny. Ne rychle, ne snadno – ale hluboce. Největší uvědomení mi přišlo ve vaně, kdy jsem už byla sama sebou naprosto vyčerpaná. Najednou jsem se uviděla za tlustým sklem, přes které vidím rozmazaně svůj život a NIC necítím. Že veškeré emoce jen hraju. Jediné, co si dovolím cítit je hněv, vztek, agrese. Jakoukoli emoci mám cítit, zakryju ji vztekem. Dělala jsem to i s pozitivními emocemi. Jak nepochopitelné, že…?

Jak z toho ven?

• Začala jsem se plně soustředit na své emoce, na to, co prožívám.
• Vědomě jsem se zastavila po výbuchu.
• Namísto odsouzení sebe sama jsem se učila být zvědavá: Co mi to přišlo říct? Co jsem opravdu potřebovala? Co jsem nemohla snést?
• Šla jsem za svým partnerem s omluvou.
• Terapie – pravidelně jsem chodila terapii. Mluvila jsem s lidmi, kteří toho nebyli součástí a mají nadhled, nesoudí, ukazují mi cestu, kterou jdu a co příště zkusit jinak.

Nejsem na to sama

V terapeutickém prostoru jsem našla bezpečný prostor, kde jsem mohla říct nahlas i to, co jsem si do té doby netroufla přiznat ani sama sobě. Krok za krokem jsem tam začala chápat souvislosti – mezi mými výbuchy a minulostí, mezi vztekem a nenaplněnými potřebami, mezi mým chováním a vnitřním světem, který jsem dlouho neviděla.

Sdílela jsem partnerovi, co se ve mně odehrává, s čím bojuju, jak je to pro mě těžké. I pro něj bylo těžké to pochopit, přijmout, že i toto je moje součást. On je natolik skvělý, že to zvládl a dal mi prostor to překonat. Stačilo, abych k němu byla upřímná ♥️.

Emoce …

Dnes už vnímám vztek jinak. Není to ten nepřítel, není to temnota, kterou je třeba za každou cenu potlačit. Je to emoce. Divoká, hlučná, někdy děsivá – ale zároveň nesmírně pravdivá a lidská. A když se jí přestanu bát a neodsuzuji ji, začne mi ukazovat cestu. K sobě. K místům, kde jsem se ztratila. K hranicím, které jsem si nedovolila chránit. K potřebám, které roky zůstávaly nevyslovené a toužily být konečně uznány.

Vztek mě vede tam, kde jsem přestala být sama sebou.

Ale zároveň vím, jak moc může ublížit – když ho nevidíme, když ho neuneseme. Může zasáhnout ty, které nejvíc milujeme. Může zranit nás samotné – ještě víc, než jsme byli zranění předtím.

A právě proto je tak důležité se učit s ním být. Dovolit si ho cítit, rozumět mu… ale nenechat ho řídit naše kroky. Naučit se ho slyšet, ne potlačit. A hlavně – přistupovat k sobě s laskavostí i tehdy, když jsme zrovna nezvládli všechno "správně". Protože právě skrze tu laskavost se otevírá prostor pro změnu, pro uzdravení, pro návrat domů – k sobě.

Možná i Ty prožíváš něco podobného – výbuchy, které Tě děsí. Vinu, kterou nevíš, jak unést. Vztah, který tím trpí. Možná máš pocit, že už nevíš, jak dál 🛤️.

Pomoc je…

Dá se to změnit. Ne hned. Ne lusknutím prstů. Ale krok za krokem, s podporou a bezpečím, se můžeš naučit slyšet, co Ti tvé emoce chtějí říct. A z jejich chaosu najít cestu ke klidu. Pokud chceš, ráda Ti na té cestě budu průvodcem. Nabízím prostor, kde můžeš být opravdový. Kde tvoje emoce nejsou problém – ale klíč k pochopení a k uzdravení.

S laskavostí, Monika ✨